Cesta růstu směrem dolů

Život není pohádka. A přitom prožíváme to samé. Každý den nás nĕkdo naštve, pomluví, nepochopí, nevĕnuje nám pozornost, zraní nás. 
Denně se setkáváme s mnoha výzvami a zkouškami, utíkáme před bolestí.  Stĕžujeme si, zlobíme se, bojujeme za uznání. Chceme být šťastní. Rveme se o místo na slunci. To není špatnĕ. 
 Pokud bychom se ale na mnoho věcí které se nám dĕjí dívali jako na Dar, staly by se pro nás humusem našeho mnohem podstatnĕjšího růstu. 

Skutečné štěstí najdeme teprve tehdy, když přestaneme vidět svět přes filtry ega. Když překročíme svůj stín.
Stín představ o tom jak mají vĕci být, jak se k nám kdo má chovat. Když přestaneme chtít vĕci ovládat a kontrolovat. Když přijmeme vĕci tak, jak jsou.

Rozhodnout se vidĕt svĕt ještĕ i jinak nežli se nám jeví, to vyvolává nejistotu, strach. To vyžaduje pokoru. Smrt ega bolí. Cesta ke svobodě vede přes nutné pády, nepochopení, neuznání, zranĕní. Vdĕčnost.

Mnozí popíráme svoji bolest a vyhýbáme se pádům, bereme je jako selhání, jako křivdu, ztrátu. Mnoho energie vĕnujeme do své obrany. Hrajeme hry na to, kdo má pravdu. Chceme mít vĕci pod kontrolou.

Nikdo z nás sám od sebe netouží po cestě k růstu směrem dolů. 

O té cestě se píše v pohádkách, v Evangeliích a v životopisech svatých 

Ježíš  mluví o tom, že “Poslední” mají skutečně náskok při směřování k “prvním”, a ti, kdo tráví příliš mnoho času snahou být “první”, se tam nikdy nedostanou (Mt 19,30). Ježíš to jasně říká v mnoha podobenstvích. 
Co se musí stát, aby nám to docvaklo?  
Tak nĕjak doufáme, že to pak ve stáří na smrtelné posteli nějak vše doženeme.

Kde bereme jistotu, že nám to na smrtelné posteli dojde, že budeme mít dostatek sil to dohonit? Ta cesta trvá, potřebuje čas. Přesně tak dlouhý, jako je náš život. Nic nelze vynechat, přeskočit. Vyžaduje trpĕlivost. Důvĕru.   
 
Přirozený odpor vůči tomuto poselství je tak velký, že by se dal nazvat naprostým popíráním, a to i mezi upřímnými křesťany, kteří se dušují, jak Ježíše následují. Přitom si křesťanství používají jako parfém.

Je paradoxem, že skutečné štěstí a svoboda se nenachází na prvních příčkách, ale je ukrytá v hloubce - kdesi za bolestí.  Tam, kde se to netřpytí úspěchem.
A kde poklady vidí jen ten, "kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti." (Žalm 24,4)

A do té hloubky se musí sestoupit nebo spadnout. Proplakat, prolitovat, pro-odpouštĕt... Nebo... v tichu zaslechnout cosi... 

Takový převrat by si bez Boží milosti málo kdo vědomě vybral. 
Je nutné do něj nějak "spadnout" a přijmout ho.

Ti, kdo příliš pečlivě konstruují své vlastní systémy nadřazenosti, to obvykle vůbec nedovolí.

Protože jejich potřebou je držet věci pod kontrolou a být v očích světa uznávaní, být bráni vážnĕ.

Jak to udělat, aby se pro takovou cestu člověk rozhodl vědomě a dobrovolně?  

/Inspirováno myšlenkami Richarda Rohra, Kázáním na Hoře.../