JSEM ZVĔDAVÁ NA LIDI

Nedávno mi jeden človĕk řekl, že má radĕji knihy než lidi. Na lidech prý není až tak nic zajímavého, co by stálo za pozornost. Svĕt je prý plný omezených bl**ů, kteří volí bl**e, vĕří hoaxům, starají se jen o svůj žvanec. Nemá prý trpĕlivost čekat na to, až z lidí nĕco kloudného vypadne.  

 

Přiznám se, že mi z jeho slov šel smutek a cítila jsem bezmoc. Na chvilku jsem si sama připadala  vedle nĕj ménĕcenĕjší.  I kdybych mu snášela modré z nebe, ohrnul by nad tím nos. Byl prostĕ z lidí zklamaný.  
Nevymlouvala jsem mu to. Jen jsem se na nĕj dívala ... A jak jsem se na nĕj dívala, v tom zklamání jsem zahlédla i jeho dávné ztracené sny. A také i bolest z toho, že on sám byl dlouho neviděn. Bylo mi ho vlastnĕ líto. Možná ve mnĕ probouzel i zvĕdavost.

Svĕt je plný kouzelných lidi, plný zklamaných a smutných lidí. Je to místo, které rozhodnĕ není nudné. Tedy, pokud to vidíš. Pokud to vidĕt chceš  To je vĕc vůle. Rozhodnout se a hledat to. Být zvĕdavý a trpĕlivý. Dát tomu čas. Je to jako když v lese sbírám houby. Nejdříve nic nevidím, pak najdu jednu, druhou...a najednou se les topí v záplavĕ hříbků.

Chce to žasnout i nad možností, která se třeba nikdy neuskuteční. Dávat tomu šanci. Zouvat si opánky před možností. Mít prorocký pohled. Vidĕt Boží království i ve svĕtĕ, který smrdí hříchem. A vidĕt to nejen u druhých, ale i u sebe.